Přemýšlela o práci u moře a přestože skončila ve Varšavě, svého rozhodnutí nelitovala. V srpnu 2021 si sbalila kufry a z malého Bardějova si to namířila rovnou do hlavního města Polska – Varšavy. Již více než půl roku pracuje pro firmu Accenture. Jak sama říká, v polském velkoměstě neomezených možností se někdy cítí jako na Erasmu. O práci v Polsku jsme si povídali s Ninou Sališovou.
Nino, jak začal tvůj příběh s Polskem?
V době, kdy jsem skončila vysokou školu a hledala jsem si práci, oslovila mě firma Ahoy Career s nabídkou, zda bych se nechtěla ucházet o místo ve firmě Accenture. Jelikož jsem do Accenture předtím sama poslala svůj životopis, neváhala jsem a nabídku jsem přijala. To značně urychlilo celý proces. Pro srovnání, přímo od firmy jsem měsíc nedostala žádnou odezvu a přes Ahoy Career jsem za jeden týden prošla prvním kolem pohovoru. Pokud jde o Polsko, tak jsem ho upřímně neměla na prvním místě ve svém seznamu. Je pravdou, že jsem si hledala práci v korporátu také z důvodu, že to může v budoucnu dobře vypadat v životopisu. Přemýšlela jsem ale spíš o nějakém místě u moře, kde je teplo, i když někde na konci seznamu figurovalo i Polsko. Když jsem se rozhodovala zda přijmout práci ve Varšavě, rozhodlo zejména to, že jsem prošla všemi třemi koly pohovorů a tak bylo jasné, že se stěhuji právě tady.
Ty ses stěhovala z Bardějova. Jak vypadal celý ten proces přesunu tvého života do jiné země? Pomáhal ti s tím někdo?
Při startu mého nového života mi velmi pomohl můj recruiter z Ahoy Career. O cokoli jsem ho poprosila, vždy mi uměl pomoci. Vždy mě nasměroval co a jak mám dělat na úřadech, poslal mi dokumenty, které mám vyplnit, doporučil mi místa, kde se vyplatí hledat bydlení a kde ne. V těchto věcech mi také pomáhala moje firma. Já osobně jsem hned na začátku udělala chybu, když jsem si začala vyřizovat PESEL (polské identifikační číslo) na pracovní smlouvu. V tomto případě mi ho poslali až po třiceti dnech. Pokud bych si ho ale vyřídila na nájemní smlouvu, dali by mi ho na počkání. Náročné také bylo, že zde na úřadech většinou platí – v Polsku polsky, takže mezi námi vznikala jazyková bariéra. Ani ne však z mé strany, jako z té jejich. Já jsem jim všechno rozuměla, ale z jejich strany byl o porozumění menší zájem. Je však dobré, že v některých institucích už je možnost zvolit si jako preferovaný jazyk angličtinu a vyřídit si formality anglicky. Mně to tehdy velmi pomohlo.
Říkáš, že když ses sem přestěhovala, nemluvila jsi polsky. Jak sis tedy poradila v práci?
V práci polštinu vůbec nepotřebuji. Komunikujeme mezi sebou v češtině nebo slovenštině. Pracuji v československém týmu a tak mí kolegové mluví v mé řeči. S ostatními v práci se domluvíme anglicky, protože je to mezinárodní firma a je to takový interní jazyk. V práci tedy polštinu absolutně nepoužívám. Moje polština je v tomto momentě taková, že rozumím všechno, na co se mě ptají, ale mám trochu blok a stydím se odpovědět polsky, takže použiji slovenštinu nebo angličtinu. Naposledy, když jsem byla u doktorky, která nemluvila anglicky, měla jsem trochu obavy, jak bude vypadat diagnostika. Nakonec jsme se ale dohodli na tom, že každý bude komunikovat ve svém mateřském jazyce a zvládli jsme to.
Představ nám, prosím tě, jak vypadá běžný pracovní den v takovém československém týmu.
Pracujeme na dvě směny. Já osobně preferuji ty večerní, protože si ráno ráda pospím déle. Po příchodu do práce máme krátký mítink a potom už každý pracuje na svých zadáních. Máme několik typů úkolů a přestože se každý specializujeme na něco jiného, umíme si také navzájem pomoci a poradit si. V práci je samozřejmě také čas na kávu či čaj s kolegy a jelikož jsme skvělý tým, atmosféra je příjemná a pracuje se nám spolu velmi dobře.
Jak to ve tvé práci vypadá s možností rozvoje a kariérního růstu? Máš možnost rozvíjet se?
Zrovna se chystám na školení z Public Speakingu. V naší práci to funguje tak, že se sestaví seznam a každý měsíc nám je nabídnuta možnost zúčastnit se jednotlivých tréninků. Účast nám schvalují teamleadeři na základě odpracovaných hodin, ale většinou to povolení dostaneme. Tréninky nebo jinak řečeno školení jsou zde různá – od jazyků JAVA, přes Python až po, již zmiňovaný, Public Speaking. Pokud jde o kariérní postup, cesta je poněkud náročnější, určitě to však není nemožné. Jak už to ve velkých firmách chodí, vyžaduje to hodně času a podléhá tomu množství procesů. Slyšela jsem však, že částečně je to také kvůli tomu, že je to Varšava a že v menších městech není postup na vyšší pozice až tak náročný. Proto nevylučuji ani tuto možnost, že bych se přesunula do jiného města, avšak v rámci firmy.
Předpokládám, že všechen svůj čas netrávíš jen v práci, ale máš i dostatek volného času. Varšava je velké město. Našla sis tady už své místo? Jak ses začlenila do komunity Varšavanů?
S kolegy z práce se někdy smějeme, že se zde cítíme jako na Erasmu. Tím, že pracujeme na směny, umíme si upravit rozvrh práce tak, abychom měli čas i na zábavu. Kolegy mám tedy velmi dobré. Ale ještě víc mě potěšilo, když mě přidali do skupiny na Facebooku, kde se nacházejí lidé, kteří přijeli do Varšavy přes Ahoy Career. S nimi jsem se při nejbližší příležitosti setkala a dosud míváme své československé párty a pravidelně se setkáváme. Jsou to lidé, na které se můžu obrátit v každé, i pro mě těžší, chvíli. Jsou opravdu velmi ochotní. Myslím si, že tím, že jsme cizinci tady ve Varšavě, tak si pomáháme mnohem více, než by to bylo na Slovensku.
Pověz mi něco o tom, jak vnímáš Varšavu jako město. Co se ti tady líbí a co ti naopak vadí?
Já jsem na vysoké škole studovala kulturní studie, takže jsem osobou, která miluje multikulturní prostředí. Velmi ráda se setkávám s novými lidmi a přesně tohle mi Varšava umožňuje. Bardějov je přece jen malé město. Varšava je oproti němu plná příležitostí jak pro trávení volného času, tak pro osobní rozvoj. Poznávám zde nové věci, ochutnávám jídla z nejrůznějších restaurací, prostě je to pro mě město neomezených možností. Popravdě se zde příliš necítím jako cizinec, protože v porovnání s jinými rozumím mnohem více kulturně i jazykově a tak si to překrásné město užívám. Opravdu se zde dá dělat všechno, na co si člověk byť jen pomyslí. Když se například rozhodnu ve čtyři ráno, že mám chuť na kebab, tak si ho můžu dát. Během pandemie tady byl také mnohem uvolněnější režim než na Slovensku, takže jsme měli kam jít.
Vzpomínala si, že ráda poznáváš nové chutě. Jaké polské jídlo ti nejvíc učarovalo?
Miluji žurek. Prostě miluji žurek.
A které místo ve Varšavě je ti nejmilejší?
V páteční večer si vybírám pavilony. Typické, studentské, levné místo pro strávení pátečního večera. Dokonce i ve Varšavě je to mnohem levnější než na Slovensku. Život obecně je zde levnější. Ale k místům, na která ses mě ptala, bych dodala ještě dvě. Park Moczydło a Łazienki Królewskie.
Zaujalo mě, že říkáš, že život je zde mnohem levnější než na Slovensku. Ty pracuješ ve Varšavě, která je nejdražším polským městem, jelikož je to centrum Polska, tak jako Bratislava na Slovensku. Zeptám se tedy pragmaticky. Jak si na tom s výdaji? Užíváš si město naplno nebo si i něco šetříš do budoucna?
Jednoznačně se zde dá ušetřit a to velmi pěkně. Já jsem se opravdu obávala, že to nebudu finančně zvládat. Dokonce jsem připravovala i rodiče na možnost, že mi budou muset trochu finančně přispívat, protože jsem si myslela přesně to, o čem jsi mluvila – hlavní město. Ale opravdu se neomezuji prakticky v ničem podstatném a k tomu jsem schopna si ušetřit každý měsíc slušnou sumu. Ve firmě také dostáváme k výplatě i motivační bonusy, takže to finančně opravdu velmi dobře zvládám. Kupuji si všechno, co jsem si kupovala na Slovensku, chodím na nehty, ke kadeřnici, v pátek se pobavit a stále si dokážu ušetřit.
Vidím na tobě opravdu velkou spokojenost. Ale je něco, co bys chtěla změnit?
Pouze polské úřady a úřednice. A ještě bych změnila to, že když jsem se sem přistěhovala, tak jsem hned onemocněla a neměla jsem ještě podepsanou smlouvu s LUXMED-em (polský poskytovatel soukromé zdravotní péče – většinou je nabízen jako forma benefitu ze strany zaměstnavatele), takže jsem dva týdny trpěla v bolestech. Ale kromě toho bych nic neměnila.
A jakou změnu vnímáš po stráveném čase v Polsku sama na sobě?
Na Slovensku jsem si všimla, že mladí lidé zůstávají doma déle a rodiče jim se vším pomáhají. Například, když je třeba jít něco vyřídit na úřad, celou dobu je doprovázejí. Tady to takhle nefunguje. A co je pro mě důležité, je fakt, že jsem se také naučila takhle fungovat a zvládla jsem si všechno vyřídit sama. Samozřejmě, když jsem něco nevěděla, nerozuměla, tak jsem se ptala, ale nešla jsem s tím za rodiči. A taková jistota toho, že si sama poradím, je pro mě velmi povzbuzující. Je obohacující vědět, že nepotřebuji jiné lidi, aby mě vodili za ruku a pomohli mi vyřizovat formality. Na Slovensku jsem měla stále úzký kontakt s rodiči. Ale tady už taková možnost nebyla a tak jsem se naučila samostatnosti. Vždy jsem měla radost, když se mi něco podařilo. Odměnila jsem se nějakou dobrou sladkostí nebo těmi jejich buchtami. Stejně jsem se naučila hospodařit s penězi. Na začátku jsem totiž neměla představu, kolik takový život měsíčně stojí, takže jsem si musela rozmyslet, na co peníze utratím a co nepotřebuji. Ale teď, když už jsem se oťukala, tak to upřímně ani moc nepočítám, protože už vím, že budu mít pořád dost a ještě mi i něco zůstane.
Jak se ti líbí v Polsku teď, když jsi tady strávila více času?
Polsko je fajn země a Varšava se mi moc líbí. Co je pro mě stále noční můrou jsou již výše zmíněné polské úřady a polské úřednice. Ale kromě toho je život v Polsku opravdu super.
Plánuješ v budoucnu nějaké změny nebo zůstáváš ve Varšavě?
To je pro mě těžká otázka, neboť ve Varšavě se mi velmi, velmi líbí. Co se týče práce, tak pokud se mi nepodaří jít ve firmě výše ve Varšavě, budu hledat jiné možnosti v rámci firmy. S firmou samotnou jsem totiž velmi spokojena. Pracovní pozice, na které jsem, se ale nedá provádět dlouhodobě, je to spíše taková vstupní brána, takže bych chtěla také zkusit něco náročnějšího. Jsem mladá, nejsem zatím nikým a ničím omezená, tak proč bych to nezkusila. Pokud ne v Polsku, tak možná i někde jinde.
Pokud bys mohla něco vzkázat lidem, kteří jsou v situaci, v jaké jsi byla ty, když ses rozhodovala pro opuštění své domoviny, co by to bylo?
Jen jděte a třicet vykřičníků! Opravdu, není třeba se bát, stále se najde někdo, kdo je ochoten pomoci v těžké chvíli, takže nezůstaneš úplně sám. A k tomu tato zkušenost posouvá člověka ve všech směrech. Jak profesně, tak i lidsky.
