Eva a její život ve Varšavě

Polsko je země kvalitního jídla a dobrého vína

Eva žije a pracuje v Polsku více než rok. Pracuje ve společnosti G Partner. Bydlí se dvěma Poláky a jedním českým kolegou z práce. Právě se přestěhovala do jiné země, ale život tady ji už hodně naučil a ví, že by se do Polska dokázala vrátit.

Proč ses rozhodla jít do Polska?

Musela jsem to udělat kvůli sobě. Pracovala jsem u známého a bydlela jsem u otce, kde nebyla dobrá atmosféra. A tak jsem si sbalila kufřík a byla jsem rozhodnuta odejít. Nato mi zavolali z HMka, že mě přijali, takže rozhodnutí bylo jasné. Trochu jsem samozřejmě měla strach z jazyka, že tu Polákům nebudu rozumět. Bála jsem se také toho, že spálím mosty. Ale na druhé straně jsem si říkala, že to bude něco mého, něco nového. Že třeba i padnu na hubu, ale oklepu se. Zbavila jsem se ale všeho, co mě štvalo.

Bylo těžké najít práci?

To byla hračka. Procházela jsem web a vyskočila na mě nabídka práce ve Varšavě. Zákaznický servis. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Nemám co ztratit. Jednoduše mě to „cvrnklo do nosu“. Změnit práci bylo už trochu náročnější. Bylo to takové, že jsem nevěděla, do čeho jdu. G Partner mi ale nakonec hodně dal. Nebylo mi vždy lehko, ale bylo to velmi obohacující.

Co bylo pro tebe nejhorší během prvních dnů v Polsku?

Domluvit se a zorientovat se. Já jsem nerozuměla polsky, oni nerozuměli česky. Po půlroce jsem v hlavním městě Polska potkala člověka, který neměl problém se se mnou bavit anglicky. To jsem tedy vůbec nečekala. I teď vidím, jak mladší lidé umí anglicky, rozumějí, ale neradi mluví. Ale už mám základy, takže je to mnohem lepší. Už svou polskou češtinou dokážu kohokoliv oslovit a bez problémů se domluvím.

Snadné nebylo ani cestování. Trvalo mi, než jsem zjistila, kolik času mi zabere přesun a jak se orientovat v tramvajích. Ale po týdnu už jsem to v pohodě zvládala. Určitě je super, když vám v tomhle zaměstnavatel dokáže pomoci. Poznala jsem ale i hrozně moc fajn lidi. Na školení jsem se seznámila s kolegou ze Slovenska, s dívčinou z Ukrajiny a s klukem z Maďarska, se kterým jsem nakonec i bydlela.

Jak vypadalo hledání prvního bytu?

Hledali jsme byt na začátku roku a byli jsme tři. Najít byt se třemi pokoji bylo trochu náročné. Byla tam i jazyková bariéra, ale pomohla nám kolegyně, která uměla polsky. První firma, kde jsem pracovala, nám také pomohla. Dostali jsme na měsíc byt a za tu dobu jsme si našli svůj.

Kde jsi ve Varšavě bydlela?

První byt byl s výhledem na divadlo. To bylo nejhezčí bydlení v mém životě. Pak jsme se přestěhovali do části Praga, kde to už nebylo tak pěkné, ale zase tam byli velmi milí lidé. Odtud se mi odcházelo také těžko. V Česku jsem žila s přítelem, bydlela i s různými lidmi po privátech a nakonec u otce.

Kdy sis na město zvykla?

Když jsme se přestěhovali do nového bytu, začala jsem se cítit mnohem lépe. Našla jsem si svou tržnici a oblíbená místa. Naučila jsem se, kde koupit jízdenky na městskou dopravu a už to bylo mnohem jednodušší.

Jaká máš tedy oblíbená místa?

Já jsem hlavně na jídlo. Takže na snídani bych doporučila BEREK, kde je za 7 zlotých fantastické jídlo. Mají tam neskutečný výběr. Od běžných snídaňových menu přes pizzy po humus. Všechno dělají sami a je to výborné. Dále doporučuji HALAH GWARDII a jejich vinárnu NIEWINNOSC a taky WARBURGER. Mrkněte na bulváry okolo Visly s plážemi pod mosty. Já miluju kopr, ale tady ho dávají do všeho. Žurek a pirohy na všechny způsoby a na zapití oříšková soplica. A vůbec vodka je dobrá.

A co práce? V jakém jazyce pracuješ?

Používám hlavně češtinu, trošku angličtinu. Ale je fajn naučit se i polsky. Ulehčí ti to život. Ona není těžká. Já jsem ale byla ze začátku trochu lenivá.

Jak často jezdíš domů?

Jednou nebo dvakrát za dva tři měsíce. Babička mi to dost vyčítá. Chtěla by mě mít doma častěji. Jezdím autobusem nebo vlakem. Podle toho, jak mám chuť a jaké pohodlí si chci dopřát. Za dobu co jsem tady se to dost změnilo. Ta doprava je lepší.

Jak vnímáš životní náklady v Polsku?

Co se týče nákladů, nájem jsem měla v Čechách asi stejný. V Polsku ale vydělávám víc a potraviny jsou tu mnohem kvalitnější. Takže v porovnání s Olomoucí jsou náklady přibližně na stejné úrovni. Kdybych porovnávala Varšavu s Prahou jako hlavní města, tak tady je mnohem levněji. Například když mi přijede návštěva a jdeme třeba na večeři, tak nás jídlo a pití vyjde maximálně na 200 zlotých. A to už musí být dobrá restaurace. Například skutečně dobrá vinárna. Takže v tom je Varšava určitě levnější.

Zaznamenalas nějaké kulturní rozdíly?

Poláci jsou ostražití, když začnu mluvit anglicky. A to jsme v hlavním městě. Nejsou moc nadšení, ani když začnu česky (pokud to není na úřadech). Většinou se hned ptají, odkud jsem. Hádají Ukrajinu, ale když řeknu, že jsem z Česka, tak jsou o něco veselejší.

Dá se tu vydělat?

Já jsem tu nějak extrémně nevydělala. Ale když jsem si dala za cíl něco našetřit, například otci k narozeninám na výlet na Island, tak to se mi podařilo bez problémů. Horší je, když nemám cíl. To nedokážu šetřit. Radši si zajdu na víno a na jídlo.

Jakou známku dáš životu v Polsku?

Zdravotnictví tu není moc dobré. Velmi dlouho se čeká na ošetření. Minulý rok jsem skončila se salmonelou v nemocnici. Vzali mě až do čtvrté, kde jsem to zkoušela. Ale v malé nemocnici se o mě zase starali velmi dobře. Bylo tam sice velmi staré vybavení a velmi staré sestry, ale bylo to příjemně rodinné.

Kromě zdravotnictví si nemůžu na nic stěžovat. Takže známka by byla dvojka, možná dvě mínus. Určitě bych lidem doporučila vyzkoušet si život tady. Není to daleko. Není to tak jazykově a kulturně odlišné. Ceny jsou dobré, i jídlo je dobré. A lidé, když se trochu naučíš jazyk, jsou k tobě otevřenější.

Co ti dal život v zahraničí za 14 měsíců?

Rozumím dalšímu jazyku. Když jsem přijela, první den jsem netušila co říkají. Teď už s tím nemám problém. Život v zahraničí mi dal hodně. Prošla jsem si různými pozicemi od call centra po obchod. Dnes vím, že práce ve velké korporaci není pro mě. Ale je to velká země. Cokoliv chceš dělat, můžeš. Prostě jsem stále měla pocit, že to byla moje volba a mohla jsem cokoliv změnit. Byly dny, kdy jsem měla chuť znovu sbalit kufřík. A pak zase dny, kdy mě bolela bránice od toho, jak jsme se s klukama nasmáli. Když máš super partu, je všechno prostě lehčí.

Hodně jsem se naučila. Nebojím se ozvat, když se mi něco nelíbí. Uvědomila jsem si, že nemá smysl hrát si na hrdinu. Pracovní zkušenosti jsou skvělé. Občas jsem padla na hubu, ale vstala jsem a šla dál.

Eva v nejbližších měsících končí s prací v Polsku a odjíždí zkusit život do Holandska. Kdyby se měla vrátit, tak asi spíš na sever. Varšava je její srdcovka, ale Gdaňsk voní mořem.