Honza a jeho život v Polsku

Pracovní postup v Polsku je neuvěřitelně rychlý

Z malé vesničky se Honza vydal do světa doslova ze dne na den. S malým batůžkem, aniž by věděl, co všechno ho čeká. V Polsku už žije téměř pět let, pracuje pro firmu G Partner a stále objevuje sám sebe.

Proč ses rozhodl přestěhovat do Polska?

V podstatě jsem měl dva důvody. Prvním byla touha něčeho dosáhnout. Abys rozuměl, pocházím z malé vesničky a většina mých kamarádů, známých a lidí, s nimiž jsem studoval, žije stejně. Jediná práce, kterou tam najdeš, je ve fabrice. Každý chodí do práce, potom do hospody na pivo a pořád dokola. To není život, který jsem si pro sebe představoval.

Druhým důvodem bylo to, že jsem chtěl poznat sám sebe, ale i svět. Chtěl jsem zjistit, jak se žije jinde. Děsila mě představa, že po třicítce budu žít s maminkou a pracovat v továrně. Chtěl jsem zkusit postavit se na vlastní nohy a nebýt na nikom závislý. To se mi podařilo a musím říct, že jsem spokojený. Polsko bylo pro začátek super volba.

Jak ses do Polska dostal a jaké byly tvé první dny?

V podstatě celé mé přestěhování proběhlo velmi rychle. Pár dní poté, co jsem se rozhodl odejít ze školy, jsem seděl v hospodě u piva. Už jsem byl i celkem v náladě, když mi zavolal kamarád. On se přestěhoval do Varšavy asi rok předtím. Říkal, že má pro mě pracovní nabídku na projektu pro Lenovo. Hledali nové lidi a on si vzpomněl na mě. Jediný háček byl v tom, že jsem měl být druhý den dopoledne na pohovoru ve Varšavě. Tak jsem šel domů, hodinu jsem seděl v garáži a kouřil a pak jsem si řekl, proč ne. Sbalil jsem si pár věcí, vybral jsem 4000 korun, které jsem měl na účtu a koupil jsem si lístek na vlak. Kamarád mi dal pár základních informací. Ubytování zajištěné nebylo, ale prý když mě vezmou, dostanu peníze hned na začátku. Stačilo by tedy přežít pár dní.

Pohovor proběhl velmi dobře. Přijali mě, ale nástup mi odložili o pár týdnů. Bylo to kvůli tomu, že nás na školení mělo nastoupit víc, a museli jsme čekat na jednoho kolegu. To mi ty první kroky trošku zkomplikovalo. Neměl jsem kde bydlet a neměl jsem peníze. Octl jsem se v cizině a musel jsem se porozhlédnout, co dál.

Kamarád mi pomohl najít byt za 400 zlotých měsíčně. Byl tedy superlevný, ale v katastrofálním stavu. Když jsem si poprvé sedl na gauč, na kterém jsem měl spát, zřítil se pode mnou. V bytě se netopilo, takže jsem první tři měsíce přežil jako turista a spal jsem na zemi ve spacáku. V kuchyni jsem měl plynovou bombu. Když jsem si chtěl zatopit, chodil jsem na benzínku pro novou.

Zní to děsivě, ale tak člověk zjistí, že to jednoduše zvládne sám. Teď už se tomu jen směju.

Čeho ses před příchodem do Polska nejvíc bál?

Než jsem přišel do Polska, nebyl jsem zvyklý běžně mluvit cizím jazykem. Přece jen jsem šel do cizí země na pohovor, takže jsem možná měl takový ten strach z toho, že vlastně nic nemám. Žádný byt, žádnou práci.

Když jsem přišel na první školení, byli tam lidi z Řecka, Ukrajiny a z Francie. Jediný náš společný jazyk tady byla tudíž angličtina. To na tom bylo zároveň to nejlepší. To, že jsem se najednou ocitl mezi tolika kulturami. Hned první večer po práci jsme všichni šli do města a skončili jsme kdesi na studentských kolejích, kde bylo asi dvacet lidí a každý z jiného státu. Každý povídal své příběhy o tom, kde byl a kde cestoval. Bylo to fantastické.

Co tě během prvních dní nejvíc překvapilo?

No, takhle… Já jsem si myslel, že v Polsku se ještě jezdí na koních, že tu mají prakticky středověk. Myslel jsem si, že Poláci vypadají jako z reklamy na mobilního operátora. Takže mě mile překvapilo, že Varšava je krásné město s krásnými ženami. To byl určitě jeden z důvodů, proč jsem vlastně nerezignoval a zůstal jsem, navzdory těm náročnějším začátkům. Na druhé straně jsem zjistil, že mezi Poláky jsou i pokrytci. Stalo se mi, že jsem jel autobusem a dva mladí si tam povídali o Bohu. O tom, že byli na mši. Nastoupil takový starší pán a nepustili ho sednout. Takže to bylo určité zklamání, taková negativní zkušenost. Ale potkal jsem tu i hromadu lidí, kteří jsou moc fajn. Jsou skutečně otevření a přátelští.

Jakým jazykem mluvíš nejčastěji?

První dny jsem používal hlavně angličtinu. V tomto jazyce jsem měl i pohovor. Teď nejvíc používám polštinu a angličtinu, zároveň však pracuju v češtině. Většina kamarádů jsou cizinci, takže s nimi zase mluvím anglicky. Myslím, že za těch pár let jsem se už naučil velmi dobře polsky. Rozumím úplně všemu a dokážu celkem dobře mluvit i psát. Přitom jsem se polštinu nikdy neučil v žádném kurzu. Všechno co umím, je z běžné každodenní komunikace. Na začátku, když jsem potřeboval něco vyřídit, vzal jsem většinou nějakého kamaráda, který mluvil polsky. Ale později už jsem to dokázal i sám.

Co ti práce v Polsku dala?

Hodně moc. Bylo to asi nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Není to ani o tom, pro jakou firmu pracuješ. Jde o to, že získáváš strašně moc zkušeností. V práci i mimo ni. Například na projektu pro Lenovo jsem prošel několika pozicemi. Od operátora, přes manažera zakázek, až po vedoucího skupiny. A to bylo jen za dva a půl roku.

V druhé práci jsem už také pracoval na několika pozicích. Například vím, že nechci dělat vedoucího skupiny, protože tam je to spíš o vykazování. A to mě úplně nebaví. Důležité je ale to, že pracuješ pro firmy, u kterých bys v Česku neměl šanci.

Kdybych chtěl doma pracovat v téhle branži, neměl bych šanci dostat se ani na pohovor. A kdyby se mi to podařilo, tak bych možná pět let stagnoval, než bych postoupil na vyšší pozici. Doma pracují lidé i 10 let na jednom místě. Stále mají základní know-how, ale nikam se neposouvají. Tady hned jak přijdeš, máš tak rapidní příjem informací, že se snad za půl roku naučíš to, co bys jinde zkoušel několik let.

Když bys měl porovnat životní úroveň v Polsku a v Česku, kde se ti zdá vyšší?

Já jsem už na střední škole byl na internátě, později i v bytě. Takže to umím docela dobře porovnat. V Česku je problém si něco ušetřit. Tady mám pocit, že zaplatím byt, stravu a stále se mi žije velmi dobře. V Polsku je levnější nájem i strava. Varšava je velkoměsto, ale když to porovnám s Prostějovem, tak ceny jsou téměř na stejné úrovni. Například ve Vídni je všechno velmi drahé. Hlavní město Polska si můžeš v pohodě dovolit.

A co Poláci a samotná Varšava?

Byl jsem velmi překvapen, jak je město vystavěné a jak je čisté. Oproti Praze je to obrovský rozdíl. Každý den se tu uklízí a je to vidět. Varšava je opravdu pěkná. Poláci mají rádi Čechy, jen jim musíš říct odkud jsi. Protože když tě jen zaslechnou mluvit, myslí si, že jsi z Ukrajiny. A Ukrajince nemají moc v lásce. Co se týče předsudků, mohou si za ně Poláci do velké míry sami. I oni si uvědomují, že jim špatné jméno dělají ti, co jezdí za hranice a prodávají tam laciné věci. Tak jim vlastně dělají ostudu, a přitom život tady je úplně jiný.

Máš ve Varšavě oblíbená místa?

Mám jich opravdu hodně. Všeobecně mám rád varšavské parky. Bydlím nedaleko jednoho, kde je jezero. Tam si můžeš i zajít na pivo, půjčit si kajak a zajezdit si. Visla a její bulvár je druhé takové místo. Schází se tu opravdu hodně lidí a někdy máš pocit, že je to jedna pětikilometrová párty. Na druhé straně máš zase pískové pláže, kam chodí studenti a mladí lidé. Dělají si tam ohně a griluje se. Nebo když přijdeš někam, na nějakou pláž, která není moc známá, můžeš být hodně překvapený. Zastaví tam auto s aparaturou a najednou se octneš na pěkné malé technopárty.

Byli jsme se koupat i v polském moři. Češi si myslí, že tam plavou ledové kry a na nich se opalují tučňáci. Ale tak to není. Moře je čisté a není studené. My jsme tam byli, tuším, na podzim a v pohodě se dalo koupat.

Jaké je v Polsku jídlo a pití?

Já osobně nemám rád polské pivo. Moc mi nechutná. Ale je tu hodně kraftových restaurací, které mají vlastní piva a ty jsou super. Výhodou je, že české pivo máš všude. Vůči jídlu jsem taky měl trošku předsudky, ale byl jsem velmi mile překvapen. Jídlo je tu velmi kvalitní. Potraviny jsou na hodně vysoké úrovni. Když o tom v Čechách ještě moc netušili, tak tady už měli v obchodech oddělení pro vegetariány, vegany, organické jídlo i bioprodukty. U nás to vůbec nebylo a tady to byl standard.

Jaké jsou v Polsku služby?

Zdravotnictví je kámen úrazu. Státní zdravotnictví je na velmi nízké úrovni, takže určitě je potřeba si připlatit soukromé pojištění. Ale většina zaměstnavatelů ho nabízí jako bonus zdarma. V Česku je to trochu jiné. Vezmou ti krev, udělají ti testy a pak ordinují léky. Tady spíš věci řeší rychle. Ale co se týče například holičství, tak to je na velmi vysoké úrovni. Restaurací je tu také opravdu hodně.

Jak tě život v Polsku ovlivnil?

Polsko mě hodně změnilo. Mým cílem bylo hlavně poznat sám sebe a najít, co chci v životě dělat. Něco jsem už pochopil, ale samozřejmě je to stále objevování nových věcí. Přijít sem znamená, že vystoupíš ze zóny pohodlí. Konfrontuješ se s věcmi, které jsou nové a jiné. Staráš se sám o sebe, což je náročné. Ale když se rozkoukáš, jsi rád, žes to všechno zvládl.

Já jsem hlavně unikl tomu, čeho jsem se nejvíc bál. Mám hromadu kamarádů, kteří žijí v Anglii nebo jinde v zahraničí. U nich je to stále o tom samém. Jezdíš na vysokozdvižném vozíku a bydlíš v jednom kuse s hromadou lidí. Nemáš soukromí a moc nevyděláš. V porovnání s tím máš tady kancelářskou práci, pracuješ pro mezinárodní firmu a neustále se posouváš. Dělat někde pět let ve skladu a pracovat v Polsku pro Google, to je nesrovnatelné. A i když začátky můžou být náročné, jednoznačně převažují pozitiva.

Jaké máš plány do budoucna?

To je otázka, kterou si kladu už dost dlouho. Snažím se nějak si to v hlavě uspořádat. V Polsku můžu být libovolně dlouho a bude to fajn. Ale znovu se po čase dostanu do zóny pohodlí. A já bych chtěl znovu zažít ten „boom“. To, co předtím. Takže jsem založil firmu v Čechách. Pracuju sám na sebe a sním o tom, že na rok pojedu na Nový Zéland. Nebo budu jen tak cestovat po světě. Potřebuju už jen víza. Nějaké plány mám. Chci rozběhnout svoji firmu, možná jít pracovat do jiné země. K moři, naučit se nový jazyk. Ale zároveň si uvědomuju, že do Polska se můžu kdykoliv vrátit a budu se tu mít dobře. Je to taková bezpečná zóna.