Pro mě i pro mou dceru bylo Polsko skvělou volbou.
Žije ve Varšavě se svou desetiletou dcerou a bydlí v centru města, v části „Śródmieście“. Barbora se vydala do Polska za prací. V roce 2015 se přestěhovala a od května 2016 zde pracuje. Její dcera Zuzka navštěvuje základní školu.
Proč ses rozhodla přestěhovat do Polska?
Vždycky jsem věděla, že na Slovensku nechci žít a táhlo mě to do zahraničí. Velkou měrou mě ovlivnila má nejlepší kamarádka, která už v Polsku žila a vždy, když jsme se setkaly, popisovala mi zdejší život. Hlavně o Varšavě mi povídala úžasné věci. Zaujalo mě také vyprávění o mentalitě Poláků. O tom, jaké jsou tam pracovní možnosti, a že Varšava není tak dotčena turistikou, jako například Praha nebo Vídeň. Uměla to porovnat, protože ve všech těchto městech předtím žila.
Přestěhovala jsem se ale i kvůli tomu, že jsem do Varšavy už dřív dotlačila svého bratra. Dostal možnost studovat půl roku v zahraničí v rámci programu Erasmus. Přišel se se mnou poradit. Měl tři možnosti. Bukurešť, Prahu a Varšavu. Zvažoval Prahu, ale já jsem mu ji vymluvila a přesvědčila ho jít do Varšavy. Zjistil, že Varšava byla opravdu tou správnou volbou a vlastně mě tak předběhl. A pak se role vyměnily a bratr stáhl do Polska mne.
Jaký názor jsi měla na Poláky před příchodem do Varšavy?
Vždy jsem je vnímala jako dobré lidi. Neměla jsem špatné zkušenosti. Sama pocházím z polsko-slovenského pohraničí. A když rodiče stavěli dům, polští dělníci nám pomáhali. Nebyl rozdíl mezi polskými a slovenskými zedníky. Nikdy jsme neměli problém ani s nákupy potravin v Polsku. Byly prostě levnější. Nikdy jsem neměla negativní zkušenosti. Je to fáma, kterou by měl někdo vyvrátit.
Jaký byl dříve tvůj život a jak Varšava naplnila tvé očekávání?
Já jsem předtím pracovala v bance jako bankéř pro VIP klientelu. Ta práce byla velmi stresující a nikdy to nebyla cesta, kterou jsem se chtěla ubírat. Ve Varšavě jsem získala novou práci, která mi otevřela další možnosti. Vždycky jsem se zajímala o reklamu a dostala jsem možnost pracovat v online marketingu. Moje představy tedy splnily jak město, tak mentalita lidí, které jsem poznala. I práce, kterou jsem získala.
Jak jsi řešila samotné přestěhování?
Já jsem přijela napřed sama, bez dcerky, abych vyřídila všechny úřední věci. Práci jsem už měla. Do května jsem musela připravit vše ostatní. Chvíli jsem bydlela u bratra. Později jsem si našla vlastní podnájem. Celkově ta byrokracie a zápisy na úřadech nebyly těžké. Já jsem se zaregistrovala ve firmě, nahlásila jsem, že mám dítě, a dcera byla automaticky pojištěna ve státní pojišťovně. Mně firma zajistila soukromé pojištění a nabídli mi ho hned i pro dceru. Všechno proběhlo relativně rychle. Neměla jsem pocit, že bych něco musela komplikovaně řešit.
Měla jsi nějaké obavy před přestěhováním?
Já sama jako dospělá jsem se nebála ničeho. Bála jsem se jen toho, jak se chytí Zuzka. Jak rychle se naučí polský jazyk. Představovala jsem si ji ve škole, jak na ni všichni mluví polsky a ona nerozumí. Takže z toho jsem měla obavy. Jak se ona dokáže adaptovat.
Kdy ses přestala bát?
Šla jsem pro Zuzku do školní družiny a viděla jsem ji, jak se honí se spolužačkami, pokřikují na sebe a smějou se. Tehdy jsem ji poprvé slyšela mluvit polsky. To bylo, myslím, v říjnu. Takže asi měsíc a půl po začátku školního roku. Ona do té doby přede mnou polsky nemluvila, takže to bylo překvapení i úleva.
A pak, když měli vánoční jarmark. Ohromilo mě, když jsem slyšela, že už mluví plynule polsky. Zuzka nastupovala do první třídy. Ze školky uměla pár písmen a znala čísla. Napsala máma a podobně. Ale všechny ostatní základy se naučila v Polsku. Musím říct, že později, když dělala rozdílové zkoušky na slovenské škole, kde jsem ji nechala zapsanou, měla trošku problém číst slovensky. Některé souhlásky neuměla správně přečíst. Například „de-te-ne-le, di-ti-ni-li“.
Takže když se stěhujete s dítětem, které má jen základy psaní, čtení a počítání, je třeba věnovat trochu času i výuce slovenštiny. Se starším dítětem by to neměl být vůbec problém. Obecně je polské školství mnohem pokrokovější.
Zaskočilo tě během prvních dní něco pozitivního nebo negativního?
Snad gentlemanství polských chlapů. A tím nemyslím, že by mě někdo balil. Byli to chlapi různého věku. Vcházíš do obchodu, podrží ti dveře. Blížíš se k eskalátoru, chlap tě pustí před sebe. A to nešlo jen o mě, tam je to prostě normální. I naši bábinku zaskočilo, jak mile se muži chovají k úplně cizím ženám. Běžně na ulici, v obchodě, při vcházení do dveří. Velmi mile mě překvapil také silný patriotismus Poláků, hlavně lidí z Varšavy.
Negativa vlastně nebyla žádná. Ani když jsem chodila po úřadech a vyřizovala si věci, ani když jsem Zuzce vyřizovala školu. Nesetkala jsem se s negativním postojem lidí. Co mi snad jediné vadí, v souvislosti s životem ve velkoměstě, je to, kolik času strávíš v dopravě. Já pocházím z malého města. Tady ať jedeš kamkoliv, strašně moc času strávíš cestováním. Ale teď už si to umím plánovat. Vždy jezdím tak, abych měla věci po cestě. Abych si nemusela zajíždět. Prostě je třeba přemýšlet a být pár kroků napřed.
Kde momentálně pracuješ?
Pracuju pro influencerskou firmu. Věnujeme se práci s koncovými klienty a influencery. Spolupracujeme s velkými značkami, jako jsou Loreal, Colgate, Sephora, Adidas atd. Pohybuju se v oblasti marketingu a reklamy ve společnosti indaHush.
V jakém jazyce jsi pracovala, respektive pracuješ?
Ve svém prvním zaměstnání jsem pracovala v polsko-slovenském prostředí. S českými klienty jsem mluvila slovensky. Někteří moji nadřízení byli Poláci, takže jsem komunikovala i polsky. Ale oni tě pochopí, i když mluvíš slovensky.
Dala ti práce v Polsku něco?
Určitě mi dala hodně. Otevřela mi dveře do úžasného světa, do kterého jsem se vždy chtěla dostat. Do světa marketingu. Začínala jsem na pozici klientského servisu, kde jsem pracovala na projektu pro Google. Měla jsem na starosti malé klienty, kteří si zadávali reklamy ve výsledcích hledání, na YouTube a podobně. V této firmě má člověk velkou šanci pro další růst. Hlavně, když je šikovný a chce se posouvat dopředu. Dá se tam také dobře vydělat a stoupat po kariérním žebříčku. Například i v rámci stejné firmy, jak jsem to zažila já, když jsem přešla od malých zákazníků k digitálním agenturám. Měla jsem na starost české agentury. Portfolio přibližně 60 agentur, které měly své klienty. A byly tam i další možnosti postupu.
Můžu říct, že 98 % zkušeností, které jsem získala, mě posunuly dál. Věděla jsem, že nechci skončit jen u online marketingu. Zajímala mě i televize. Časem jsem dostala nabídku od české televize Prima, kde jsem nakonec působila na pozici key account managera. To jsem už spolupracovala s jinými agenturami. Ne s digitálními, ale s mediálními společnostmi, které mají velké klienty, jako jsou Billa, BMW, Adidas, Zalando, CCC Shoes. Měla jsem tam na starost online televizi. Tedy trošku jiný typ reklamy, než jaký využívá Google. Měla jsem také na starost práci se známými osobnostmi a influencery. Byla jsem v té práci vlastně i projektový manažer. Takže když jsem získala nějaký projekt, řídila jsem si ho od začátku do konce. Zadávala jsem práci jiným týmům a kontrolovala jsem jejich postupy a výsledky.
To mi zase otevřelo cestu k nové práci. Získala jsem ještě lepší pozici ve Varšavě, v nejrychleji rostoucí společnosti v oblasti influencer marketingu. Firma se jmenuje indaHush.
Když se vrátím na začátek, bylo v Polsku náročné získat první práci?
No, samozřejmě musíš vědět, co je to online reklama. Ale to je asi všude, když jdeš do nové práce, do nové firmy. Musíš se na pohovor připravit. Něco si o nich zjistit. Já jsem si také začala číst, jaké produkty má Google a tak. Stejné je to i teď, když nastupuju opět do nové firmy, do indaHush. Studuju, co to dá. Nasávám, nasávám, nasávám.
Dá se v Polsku vydělávat lépe, když to porovnáš se zkušenostmi z Prahy?
Když se to porovná, tady jsou daleko nižší náklady. V Praze je život mnohem dražší. Vidím rozdíl hlavně v každodenních nákladech, například ve výdajích na potraviny. Je nesrovnatelné, kolik jsem utrácela v Česku a kolik v Polsku. Přitom nakupuju téměř stejné potraviny. Vařím přibližně stejná jídla. Je to fakt velký rozdíl. Také nájem je ve Varšavě nižší. A co se týče bytů, je to o tom, co komu víc vyhovuje. Mně ty staré kamenné a obrovské byty v Praze nevyhovovaly. Já preferuju spíš moderní bydlení ve Varšavě.
Všichni si myslí, že Poláci jsou trhovci, ale například ve službách jsou daleko daleko před námi. Ať už jde o služby na úřadech, kde mají všechno digitalizované, nebo v běžných věcech. Když si potřebuješ vyřídit měsíční průkazku na městskou hromadnou dopravu, v kurýrských službách, v restauracích a kadeřnictvích. Terminály na platby kartou jsou všude. V porovnání s Prahou to je úplně jiné. Tam na mnoha místech vyžadují hotovost. Kdo to nezažil, nemůže to porovnávat. Já ani nemám ráda, když se to dělá.
Když srovnávám život ve Varšavě a v Praze, tak v Polsku se také cítím bezpečněji. Tady nemám problém jít sama v noci po ulici. Nevadí mi, že na mnoha místech jsou policajti. V Praze jsem žila ve velmi slušné části, ale potkávala jsem tam obrovské množství narkomanů a bezdomovců. Byli otravní a já jsem se jich normálně bála. V Polsku jsou uzavřená sídliště, kam vcházíš s tím, že tě vrátný zná. I když to může být pán v letech. Ale nepustí tam nikoho, koho by neznal.
Jaké byly reakce lidí, když jsi řekla, že pocházíš ze Slovenska?
Já jsem se v Praze jako Slovenka cítila spíš diskriminovaná. V Polsku byly reakce vždy pozitivní. Ale jednou se mi stala taková drobnost. Povídala jsem si s kamarádkou v tramvaji a jeden člověk si myslel, že mu nebudeme rozumět, a tak utrousil „Ukrajinky“. Neurazilo mě to, ale opravila jsem ho, že jsme Slovenky a on se omluvil. Ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo diskriminoval proto, že jsem Slovenka, nebo že jsem ze zahraničí. Právě naopak. Kamkoliv jsem přišla, budila jsem obdiv, že se snažím integrovat, že mluvím dobře polsky, jak dobře mluví polsky Zuzka a jak jsme se tu uchytily. Takže ohlasy byly spíš pozitivní.
Uměla bys posoudit, proč nemáme Poláky úplně v lásce?
Hlavně jak se setkávám s Čechy, tak ti vnímají Poláky spíš jako obchodníky. I to, že je Polsko spojeno s různými kauzami, na něho vrhá špatné světlo. Když jsem žila v Praze, zastávali hodně top pozic právě Poláci. Takže jejich schopnosti například v marketingu a řízení tam byly uznávány.
Jaké kulturní shody a rozdíly tě zaujaly ze života v Praze a ve Varšavě?
Pohostinnost je stejná v Polsku i na Slovensku. K nám když přijde návštěva, chystáme jídlo a pohoštění. I Poláci jsou takoví, že by se rozdali. Například když jsme byli na návštěvě u rodičů mé švagrové. Já jsem ještě nezažila tak bohaté snídaně, obědy a večeře. Výběr z několika jídel. Prostě tak, jak bychom to dělali my. Když to porovnám s Českem, tam byli lidé velmi uzavření. Stává se, že k sobě nikoho ani nezvou. Anebo když si kupují dárky, když se narodí dítě nebo když přijede návštěva. Není to tak štědré jako u nás. Oni si i přiznávají, že to tak je.
A co se týče rozdílů, tak my prostě nejsme tak pyšný národ. Spíš mudrujeme v obýváku, ale nejdeme do ulic. A pokud ano, tak jen v malých skupinkách. Poláci se dokážou víc semknout. Když vycházejí do ulic, jsou jich desetitisíce. Je na nich vidět, že byli poznamenáni válkou. Takže vědí, co je důležité, a že musí stát všichni na jedné straně.
V Polsku žijete s dcerkou už delší dobu. Jaká jsou vaše oblíbená místa?
Část „Powiśle“ je pro mne nejkrásnější část města. Má nejkrásnější atmosféru. Budí ve vás pocit, že už nejste ve městě. Nechybí tu kavárničky s příjemnou atmosférou a výhledem na Vislu, ale ani hlučnější bary, kde se dá pobavit. Dál se můžete podívat do národní knihovny nebo do Centra věd, kde si zábavu najdou dospělí i děti. V blízkosti je Visla a její „Wisłostrada“. Dalším velmi oblíbeným místem je „Pole Mokotowskie“. To je park, určený pro pejskaře s vybudovanou umělou nádrží, kde se psi mohou koupat. Někdy je tam víc psů než lidí. Běhají tam volně. Je to park s krásnou atmosférou na dobrém místě Varšavy. Mým třetím oblíbeným místem je Hala Koszyki. Mám ráda gastronomii, víno a kávu. A tak si ve Varšavě hledám místa, která s tím nějak souvisí.
Mimo Varšavu je to Trojmiasto, Gdynia, Gdaňsk a polské moře. Měla jsem původně dojem, že tam uvidím ledové kry, ale dá se tam v pohodě koupat. Je také fakt, že je tam jiná kultura než v ostatních polských městech. Trochu jsem se i smála, když jsem tam viděla ty jejich karavany. Ale později jsem pochopila, proč tam jsou. Kdybych mohla, vracela bych se tam několikrát do roka. Pláže jsou tam nejkrásnější, jaké jsem v Evropě viděla. Písek je bílý, hladký jako mouka. Je tam hodně pláží. Chceš-li ruch, můžeš jít na rušné pláže. Chceš-li být sám, najdeš spoustu soukromých pláží, kde může být jen deset lidí. A super je i to, že kolem moře je lesík. Je to trochu jiné než u jiných moří.
Kde se vidíš za 5 let?
Stále v Polsku, stále ve Varšavě. Chtěla bych mít práci, která bude časově flexibilní a budu moct pracovat odkudkoliv. Mám dítě, a s tím, jak Zuzka roste, se spíš vidím v práci, kde nemusím být od devíti do pěti a můžu s ní trávit více času. Nemám žádnou metu, kterou bych chtěla dobýt, ale určitě bych neodcházela.
Doporučila bys jiným lidem vyzkoušet život v Polsku?
Samozřejmě. Mě to velmi změnilo, a myslím, že i jiným lidem by to prospělo. Já jsem si rozšířila obzory. Pracovní i mentální. Změnilo se mi vnímání sebe samé. Já jsem se tu poznala. Mám v sobě více pokory a stala jsem se silnější.
Jaký odkaz bys chtěla po sobě zanechat?
Chtěla bych, aby se o mně vědělo. Aby se vědělo, že tento projekt je dílem Barbory Jurčové. Aby to Slováci věděli. Aby to bylo o tom, že ta Slovenka ve Varšavě něco dokázala. A chtěla bych změnit vnímání Polska sousedními zeměmi. Myslím, že se mi to i daří. Vyvracím ve svém okolí stereotypy, jak jen se dá. Neměli bychom prostě soudit něco, co jsme nevyzkoušeli na vlastní kůži.
Barbora se Zuzkou 
Bulváry u Visly 
Staré město ve Varšavě
Barbora s dcerkou Zuzkou v Polsku našly druhý domov. Mají tu zázemí a vše se jim podařilo vybudovat za tři krátké roky. Vyzkoušely tak i život v jiné zemi. Proto vědí, že Varšava jim sedí nejvíc. Přejeme jim hodně štěstí.
